Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
OBLITERATE působí na slovenské grindové scéně již řadu let (konkrétně 17), avšak to, co v pohodě stačí na košický region, v lepším případě pak na celou Slovenskou republiku, ještě nemusí znamenat úspěch v globálním měřítku. Ani aktuální CD „Something Wrong“ (s ne zrovna povedeným obalem) na tomto faktu nic nemění. Zatímco dříve byly u těchto muzikantů častokrát vzpomínány vlivy NAPALM DEATH, teď už je tomu jinak. Kapela se snaží o progresivnější tvář (zřejmě vliv příchozího kytaristy Ivana Babilonského), nebrání se zakomponování hardcorových či deathmetalových prvků, různých kytarových vyhrávek, hraje si s detaily... Navíc má vzhledem k instrumentálním schopnostem dostatek předpokladů dosáhnout úspěchu. Formálně je tedy vše v naprostém pořádku, avšak celkově to až tak nefunguje - nahrávka postrádá nějaké výraznější charisma, což je její zásadní problém. Co z toho, že se kapela snaží vše pojmout ne zcela konvenčním způsobem, co z toho, že jí nelze upřít značnou snahu... Škoda, příště snad svůj záměr dotáhnou košičtí muzikanti do lepšího konce.
5,5 / 10
Universe, Milk, Structures (2018)
Superboring (2012)
Something Wrong (2009)
We Haven´t Given Up Yet (promo EP) (2007)
The Ball Season (split w. MÄSO) (2005)
Tangled Ways (2003)
Against Your Will (split w. DIN-ADDICT) (2002)
Antiracism (promo) (2001)
Pieces Of Superior Life+Blindness (MC reedition) (2000)
split MC (w. N.C.C.) (2000)
4way split EP (w. HAEMORRHAGE / EMBOLISM / SUFFOCATE) (2000)
The Feelings (2000)
Blindness (splt w. EXCRETED ALIVE) (1997)
Blindness (demo) (1995)
Pieces Of Superior Life (demo) (1993)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Noisehead Records
Stopáž: 31:00
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
